Křest

Od té doby, co člověk zjistil, že je moudré se čas od času vykoupat, je voda chápána jako prostředek očisty. Vešla tak do symbolické mluvy nejednoho náboženství. Když je někdo rituálně obmyt i jeho nitro se stává čisté. Tak se umývali na Velikonoce naši pohanští předkové, aby tak vyjádřili, že nový hospodářský rok chtějí začít v plné síle a svěžesti. Židovský kult znal rituální očistu před sobotní slavností (říká se jí mikve). Muslimové před vchodem do mešity sundávají boty a myjí si nohy.

Pro křesťany znamená voda viditelné znamení neviditelné moci Boží, který dává v životě novou jedinečnou šanci. Stejně tak, jako se rodíme z plodové vody své matky, tak se rodíme duchovně z vody a Ducha svatého.

Křest se tak přirovnává k novému narození, naroubování na kmen ušlechtilé vinné révy, kterou je Ježíš Kristus nebo se nazývá očištěním, osvícením. Křest je branou k ostatním svátostem, jakými jsou biřmování, mše, zpověď, pomazání nemocných, svatba.

Křest je nevyčerpatelný poklad, který Bůh vkládá do srdce člověka. Ne do jeho rukou, protože z těch se bohatství může rozkutálet, ale do srdce, odkud ho nikdo nevezme. Proto je křest neopakovatelný. Nelze nikoho překřtít. A pokud někdo mluví o vypsání se z církve, křtu ho nikdo nezbaví. Je to podobné jako s očkováním. Památku na ně také nejde odstranit z kůže.

Chci nechat pokřtít dítě…

„ Nechte děti a nebraňte jim jít ke mně; neboť takovým patří království nebeské “   (Mt 19,14)

Pokud byste chtěli dát pokřtít dítě, oslovte svého kněze. Nejjednodušší je, aby křest šli dojednávat přímo rodiče. Jistě si dáte za pravdu, že důležité okamžiky v životě vyžadují uměřenou přípravu. Neexistuje však jednotná praxe. Rozhodně se připravte na to, že si s vámi kněz domluví minimálně jednu, maximálně třeba i pět schůzek, na kterých vás seznámí s povinnostmi, které vás čekají.
Církev nekřtí děti jen tak. Aby byl někdo přijat mezi křesťany a rozhodl se pro víru v Krista, vyžaduje se osobní souhlas. Pokud přinášejí rodiče své děti, aby byly pokřtěny, tak jen v tom případě, když se za ně někdo zaručí, že jim víru předá. Konkrétně rodiče musí dovést své dítě alespoň na práh kostela, kde je od okamžiku křtu jeho místo a má na ně právo.
Zplodit dítě jde mnohým velice snadno a je u toho i zábava. Ale vychovat dítě již dá větší námahu, která ale k plození dětí nutně patří. Podobně je to i se křtem. Pokřtít dítě je velice jednoduché, příležitost, aby se setkala rodina, velká slavnost, ale lámat si hlavu nad tím, jak předám dítěti víru, je opravdu oříšek.

Chci se nechat pokřtít…

„ Nejprve je třeba se ptát sám sebe, zda chci Boha poznat “

Křtem přijímáme Krista do svého života na základě víry, a proto může být pokřtěn každý člověk, který v Boha uvěřil a přijal křesťanskou víru.

U křtu dospělých se obvykle předpokládá alespoň roční příprava, někdy duchovní správci rozloží přípravu na delší časový úsek. Do procesu přípravy je možné vstoupit, i když si člověk není jistý, jestli už je věřící. Během této cesty poznávání může kdykoli přípravu přerušit. Příprava nezahrnuje jen vzdělání či informace. Jde také o duchovní proces, vstup do života modlitby a poznávání živého Boha. V určitém momentu jsou všichni žadatelé pozváni ke vstupu do „katechumenátu“. Ani tento krok ještě nezavazuje k povinnosti být pokřtěn, ale umožňuje získat větší duchovní podporu společenství církve. Křest se podle starobylého obyčeje obvykle uděluje o velikonoční noci.

Nejprve je tedy potřeba se ptát sama sebe, zda chci Boha poznat. Pak je důležité oslovit místního duchovního správce, resp. faráře místní farnosti, nebo kněze, který je nám blízký, a domluvit s ním celý proces.

I kdybyste byl stařec či stařenka a zatoužili byste být pokřtěni, tak i na smrtelné posteli vás kněz může pokřtít. Na druhou stranu nemusíte být nutně stařec a nemusíte čekat na smrtelnou postel. Jestliže toužíte být blíž Pánu Bohu, tak neváhejte a zeptejte se kteréhokoli věřícího. Nebo jděte rovnou na faru. Nemusíte si připravovat, co řeknete. Jen, že chcete být pokřtěn.
Když se křtí malé děti, víru jim mají nejen životem, ale i slovem předat rodiče. Vám bude předána během období, které může být různě dlouhé. Od šesti měsíců do dvou let. Přijmout křest totiž znamená přijmout křesťanský styl života. Křest není vyvrcholením náboženského života člověka. Je teprve začátkem úžasné a dobrodružné cesty života s Bohem.

Gratuluji vám, jestliže jste se pro křest rozhodli. Vytrvejte, i přes nějakou tu bolest, například když vám někdo z křesťanů nedá dobrý příklad. Na druhé straně existuje mnoho lidí, kteří jsou hodni následování. Křesťanský život se neomezuje na pár omezenců. Být pokřtěn neznamená být fanatikem. Fanatismus je sebevraždou rozumu. Křest nezbavuje člověka jeho existenciálních otázek. Naopak je probouzí. Budete mile potěšeni, že potkáte v křesťanech normální lidi.

Křesťanské iniciace, tzn. uvedení do křesťanského života, je spojená především s učením církevních otců o tajemstvích víry, které se hlavně během pronásledování v prvních třech století bedlivě střežila. Křest, biřmování a eucharistie je trojlístek svátostí, kterými se vchází do plné účasti na životě církve. Do období iniciace spadá i katechumenát.

Co je katechumenát dnes?

Kodex církevního práva definuje v kánonu 206 katechumeny takto: Zvláštním způsobem jsou s církví spojeni katechumeni, kteří totiž vedeni Duchem Svatým výslovně žádají o včlenění do ní, a proto tímto přáním a také životem z víry naděje a lásky se spojují s církví, která se již o ně stará jako o své.
Dospělí lidé, kteří slyšeli hlásat Kristovo tajemství, otevřeli své srdce Duchu Svatému, vědomě a svobodně hledají živého Boha a nastupují cestu víry a obrácení. Církev je přijímá a oni nastupují cestu přípravy, tj. katechumenátu.
Katechumeni jsou uváděni do křesťanského života postupně uprostřed společenství věřících. Společenství věřících, například farnost, má, jak praví dokument o uvedení do křesťanského života, veliký a nezastupitelný význam. Pokřtění mají jít katechumenům příkladem, mají spolu s nimi obnovovat své obrácení, mají společně prohlubovat hloubku velikonočního tajemství. A to není málo.
Na této cestě čekají každého katechumena určité stupně, po nichž katechumen postupuje, jako by procházel branou a stoupal po stupních.
První stupeň je obrácení k Bohu, člověk projeví přání stát se křesťanem a je církví přijat za katechumena. Začíná období, ve kterém je katechumen připravován vhodnou katechezí. Toto období může trvat i několik let. Závisí to na milosti Boží a na vyzrálosti katechumena.
Velice důležitý je obřad „přijetí do katechumenátu“. Tímto obřadem Bůh dává svou milost, jejich touha se stává zřejmou a církev jim naznačuje jejich přijetí.
Od této chvíle tedy katechumeni, které už matka církev objímá svou láskou a péčí, jsou s ní spojeni a patří do Kristovy rodiny; vždyť církev je živí Božím slovem a při liturgii se za ně modlí.
Na druhém stupni katechumen, který pokročil ve své víře, je připuštěn k hlubší a bezprostřednější přípravě na přijetí svátostí. Stává se čekatelem křtu. Toto období splývá s postní čtyřiceti denní přípravou na Velikonoce. Je to období očišťování a zasvěcování do křesťanské praxe.
V postním období probíhá intenzivnější příprava duše čekatele křtu. Směřuje k očistě srdce, k pokání, k hlubšímu poznání Krista Spasitele. Toho se dosahuje různými obřady:
Skrutinia, neboli zkoušky, jsou zaměřena k osvobození od hříchu a ďábla a posilují v Kristu. Při nich se má objevit to, co je v srdci katechumena slabé, nemocné a nepravé, aby se to mohlo uzdravit.
Dalšími obřady v postní době je předávání pokladů víry, tj. Vyznání víry a Otčenáš.
Na třetím stupni se přijetím svátostí stává křesťanem. Po křtu, během velikonoční doby, probíhá další úsek a to období mystagoie (z řečtiny uvádět do tajemství), doba doprovázení novokřtěnce, který má novou zkušenost se svátostným životem a životem v křesťanském společenství.
Rád bych ještě jednou podtrhl účast nás pokřtěných na přípravě katechumenů. Dokument o uvedení do Křesťanského života praví:
Ať si Boží lid, jenž představuje místní církev, vždycky uvědomuje a dává najevo, že uvedení dospělých do křesťanského života je jeho věcí a záležitostí všech pokřtěných.
Věřící má být katechumenům nápomocen v duchu družnosti a otevřenosti. Mají se za ně modlit, a je doprovázet i po křtu. A to není málo a není to jen tak.

Z knihy„Pane Bože, co mám dělat?“(Petr Šabaka)

Biřmování

„ Zvláštní pomoc Ducha Svatého “

Biřmování patří mezi svátosti uvádějící do křesťanského života. Vedle biřmování patří do této skupiny svátostí křest a eucharistie.

Svátost biřmování dokončuje to, co započal křest. Dělá z člověka dospělého křesťana, odpovědného za svoji víru a za svědectví, které vydává svému okolí. Takovému člověku se dostává zvláštní pomoci Ducha Svatého také při nalézání místa v životě.

Představíme-li si svátosti např. jako stříkačky, z nichž proudí místo vody Boží milost, je svátost biřmování jednou z takových stříkaček. Byla by škoda, kdyby zůstala uzavřena.

Nepřijetí svátosti biřmování neomezuje váš přístup k ostatním svátostem, ani k jiným posvěcujícím prostředkům, jimiž církev disponuje. Jestliže si však uvědomujete, že byste tuto svátost přijmout měli, můžete to klidně považovat za Boží výzvu.

Svátost biřmování může přijmout katolický křesťan v jakémkoli věku (dolní hranice je zhruba 15 let, horní neexistuje). Doporučuji vám navštívit Vašeho pana faráře a informovat se přímo u něho. Buď ve Vaší farnosti probíhá příprava k biřmování, kterou musíte absolvovat, nebo Vás pan farář odkáže do jiné farnosti, ve které taková příprava probíhá.