Kněžství

Svátost kněžství tvoří spolu s manželstvím dvojici svátostí určených ke službě společenství. Obě dvě svátosti udělují zvláštní poslání v církvi a slouží k budování Božího lidu. A jak zdůrazňuje katechismus, přispívají-li také k osobní spáse, pak právě tím, že slouží druhým. Kněžství je svátost, skrze kterou pokračuje v církvi nadále až do konce časů poslání, které Kristus svěřil svým apoštolům.

Ježíš Kristus je pravým veleknězem – jediným prostředníkem mezi Bohem a lidmi. Svou obětí na kříži nás zbavil hříchů a udělal z nás královský národ a kněze Boha, svého Otce. Proto každý, kdo se křtem rodí k novému životu s Kristem a začleňuje se do jeho těla – církve, získává také účast na jeho kněžství. Říkáme tomu „všeobecné kněžství. Každý křesťan se podílí svým životem na Kristově kněžském poslání. Všechny naše skutky, modlitby, manželský i rodinný život, každodenní práce i odpočinek, ba i těžkosti života, jsou-li snášeny trpělivě, se stávají duchovními oběťmi Bohu milými skrze Ježíše Krista.

Církev tvoří společenství, jehož středem je ukřižovaný a vzkříšený Kristus. Všichni jsme si rovni svou důstojností Božích dětí, povinností hlásat Krista i jediným povoláním ke svatosti. Jediný, kdo stojí nade všemi jako hlava, je Kristus – všichni ostatní jsou jako jedna rodina.

Na základě všeobecného kněžství a v jeho službách ale existuje ještě jiná účast na Kristově poslání: totiž služba udělená svátostí kněžství, jejímž úkolem je sloužit ve jménu a v osobě Krista uprostřed společenství. Ježíš sám vyvolil za svého pozemského života mezi svými učedníky dvanáct mužů a nazval je apoštoly. Poslal je hlásat evangelium, konat znamení, křtít a shromažďovat nový Boží lid ze všech národů země. Vybavuje je zvláštní mocí, takže mohou mluvit v jeho jménu: „Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás“ (Jan 20,21), slibuje jim pomoc až do konce časů (Mt 28,20) a posílá jim Svatého Ducha, v jehož síle kážou nejprve v Jeruzalémě, potom v celém Judsku, a nakonec v každé zemi, až do nejvzdálenějších končin světa (Sk 1,8). „Všecko, co svážete na zemi, bude svázáno na nebi, a všecko, co rozvážete na zemi, bude rozvázáno na nebi“ (Mt 18,18).

Služba apoštolů byla něčím výjimečným. Byli očitými svědky Kristova života a stáli u zrodu prvních křesťanských obcí. Ježíšův příslib pomoci až do konce časů ale smrtí posledního z apoštolů nekončí. Tak to chápali i sami apoštolové, když svou moc předávali dalším mužům skrze modlitbu a vzkládání rukou.

Služebné kněžství je jedním z prostředků, jimiž sám Kristus pokračuje v budování a vedení církve. Každý, kdo je z Boží vůle posvěcen na kněze, stává se služebníkem jediného Kristova kněžství. Svěcením však dostává moc působit silou samého Krista, kterého zastupuje. Tuto moc má však vykonávat podle vzoru Krista, který se z lásky stal posledním služebníkem všech. Kněžství není osobní výsada či privilegium, ale opravdová služba celému společenství. Kněz jedná v osobě Krista – „in persona Christi capitis“. Nadále ale zůstává pouhým člověkem, který musí bojovat se svými chybami.

 

Tři stupně svátosti kněžství:

  • Biskup je nástupcem apoštolů. Biskupským svěcením získává plnost svátosti kněžství, a to vzkládáním rukou jiných biskupů. Tato posloupnost sahá až k apoštolským počátkům církve a zaručuje věrnost apoštolskému učení. Biskup vede svěřenou místní církev – diecézi. V ní má zodpovědnost za hlásání evangelia, slavení svátostí, čistotu víry i péči o svěřené věřící, zvláště o chudé a potřebné. Světí jáhny a kněze. Jako měl výsadní postavení ve sboru apoštolů svatý Petr, kterému Pán svěřil celé své stádo, má dnes výsadní postavení v kolegiu biskupů nástupce apoštola Petra – římský biskup (papež). Svou službou posiluje jednotu církve.
  • Kněží jsou spolupracovníky biskupa při zvěstování evangelia a slavení svátostí. Bývá jim svěřena odpovědnost za určité farní společenství nebo určitý církevní úřad. Při kněžském svěcení na ně vkládá ruce nejprve biskup a potom i všichni přítomní kněží na znamení kněžského společenství (presbyteria) shromážděného kolem biskupa, jemuž slibují poslušnost.
  • Jáhni nejsou svěceni ke kněžství, ale ke službě (řecky „diakonos“ – služebník). Přijímají nejrůznější úkoly v církevní obci: charitativní službu o chudé a nemocné, službu společné modlitby a službu vyučování. Mohou též udílet křest, asistovat při uzavírání manželství, podávat svaté přijímání nebo vést křesťanský pohřeb. Rozlišujeme trvalé jáhny a jáhny směřující ke kněžství.

Jak se uděluje svátost kněžství?

  • Jako za časů apoštolů i dnes se tato svátost uděluje modlitbou a vzkládáním rukou. Ve všech třech stupních je udělovatelem svátosti biskup. Nejprve na svěcence vzkládá ruce (při biskupském svěcení obvykle spolu s dalšími dvěma biskupy) a potom mu v konsekrační modlitbě vyprošuje milost Ducha svatého a jeho darů potřebných pro službu, pro kterou je kandidát svěcen. Jako u všech svátostí doprovázejí tuto slavnost některé další obřady. Biskup a kněz je pomazán křižmem. Dále každý přebírá znamení své služby: u biskupa je to evangeliář, prsten, mitra a berla, knězi se předává patena a kalich, jáhnovi evangeliář.Ještě se na tomto místě krátce zmiňme o názvu této svátosti. Český výraz „svátost kněžství“ plně neodpovídá latinskému „sacramentum ordinis“ (svátost stavu). „Ordinatio“ (svěcení, ordinace) naznačuje zařazení do nějakého „ordo“ (stavu či sboru), něco víc než jen slavnostní uvedení do úřadu. Říkáme tomu „svěcení“, to znamená, že tento muž je posvěcen pro službu Bohu, oddělen pro Boha, nenáleží už jen sám sobě. Kristus chce od této chvíle jednat skrze něho. Jako v případě křtu a biřmování, stejně i svátost kněžství vtiskuje nezrušitelné duchovní znamení, takže nemůže být ani opakována ani udělena jen na omezený čas.